Rozhovor s Jaromírem Hanzlíkem

Jaromír Hanzlík: O přírodě, zdraví, bylinkách, lákadlech i neřestech

Když jsem se s panem Jaromírem Hanzlíkem měla sejít, uvažovala jsem, na co všechno se ho zeptám, co si čtenáři ještě nepřečetli. Obvykle to bývá tak, že se redaktor ptá a druhá strana odpovídá. S panem Hanzlíkem to bylo jinak, když hned na začátku povídá: „Víte, o práci jsem všechno řekl a už se o tom bavit nechci. Pojďme se bavit o bylinkách a přírodě a mém vztahu ke zdraví“. Co mi zbývalo? Na všechny připravené otázky jsem zapomněla a nechala pana Hanzlíka vyprávět. A že to byl zajímavě strávený čas s člověkem, který českému filmu mnoho dal.

… Víte, k přírodě a hlavně k bylinkám jsem získal vztah už v dětství. Můj tatínek měl chatu v brdských lesích, kde jsem trávíval prázdniny s mojí babičkou. Byla to velká houbařka. Ale chodívali jsme i na borůvky nebo maliny. To vše jsem miloval. Vstávali jsme brzy ráno, kolem půl čtvrté, když ještě všichni spali, babička namazala chleba se sádlem, uvařila meltu, to si Vy už nemůžete pamatovat, a na kraji lesa jsme posnídali. Jak se rozednilo, pustili jsme se do sběru.

Co jste dělal pak?

Měl jsem rád brzká rána a za tento vztah k přírodě vděčím babičce. Dny jsem pak trávil, jako tehdy většina vesnických dětí, venku s kamarády. Hráli jsme si na indiány, lumpy nebo fotbal.

Zmínil jste se o bylinkách …

Ano, babička sbírala také byliny, které sušila. Nejčastěji sbírala a sušila krevník. Nevím, jak se ta bylina doopravdy jmenuje. Říkala, že je dobrá na krev. Ale také jsme sušili kopřivy, heřmánek, břízové listí, zkrátka cokoli. Pochopitelně když babička
zemřela všechny tyto aktivity skončily, neměl jsem je s kým dělat. Až v posledních letech mám partnerku, která je bylinkářka, se kterou jsem se vrátil do světa bylin.

Pěstujete sami nějaké byliny?

Pěstujeme běžné bylinky, mátu, meduňku, ale sbíráme a sušíme břízu, kopřivy, sedmikrásky a z toho pak každý den pijeme čaj. Vydrželo mi to dodnes. Ale k bylinkám musím říct ještě jednu věc, která mne provází od mládí, od dob, kdy jsem hrál ve Vinohradském divadle v týmu režiséra Jaroslava Dudka. Měl takovou tradici, udělat si konvici bylinkového čaje a pil to celý den, během každé zkoušky. A já to pil také. Jednak mi to chutnalo a jednak mi to vonělo dětstvím.

Jaký máte vztah k přírodním produktům?

Velmi blízký. Jsem rád, že jsem před lety zcela náhodně poznal Mika Motejla, který mne přivedl k přípravkům Barny´s. Denně užívám například Inocell pro buněčnou imunitu, ale hlavně denně jím semínka chia.

Je to váš nejoblíbenější produkt?

V podstatě ano. Víte, ono to nijak nechutná, vypadá to jako mák, zcela drobounký, lehce použitelný.

Máte nějaký recept?

Mám velmi rád jogurty, které snídám a do toho si přidám lžičku chia. Jednoduchý a skvělý.  A opravdu musím říct, že energii to dodává.

Zeptám se z jiného úhlu. Kouřil jste?

Ano, kouřil jsem. A dlouhá léta. Ale začal jsem poměrně pozdě, až po maturitě. Ale nikdy ne nějak moc. A když jsem měl náročná představení, například Hamleta, celý den jsem si nezapálil. No ale pak jsem šel po představení do klubu a tam jsem to rozjel a všechno dohnal, těmi 5 cigaretami a třemi pivy. Teď už 22 let nekouřím a jsem šťastný a je ze mne militantní nekuřák.

Hodně sleduji debaty, jestli se má nebo nemá zakázat v restauracích kouření. V tom mám jasno. Například v Itálii jednoho dne řekli, že se v restauracích nekouří, no tak se nekouří, nikomu to neublížilo ani neubralo na zisku. Ale u nás jsou trendy podivné. Když přijdete do restaurace, máte vyhrazený prostor pro nekuřáky. Zkrátka přesně naopak. Mělo by to být jako na letišti, takové ty koje, kde vidíte matně nějaké postavy zahalené v plášti dýmu.

Jaký máte vztah ke kávě?

Víte, nikdy se mi nestalo, že bych pil kafe a kouřil současně. Ráno jsem si zapálil cigaretu, ale kafe mi nechutnalo. Ale když jsem přestal kouřit, začal jsem pít kafe. Vypiju jedno, možná dvě kafe denně, rád si pochutnám na dobré kávě. Ale stále mám raději bylinkový čaj.

Jíte rád?

Ano. Jsem vychovaný babičkou, která vařila denně tradiční česká jídla. Miloval jsem hlavně sladké a tato náklonnost k sladkým jídlům mi zůstala. Jedinou věc jsem nenáviděl, a to byla „švanda“. Když jsem se zeptal:

- Babi co bude k obědu?

- Švanda.

Už jsem věděl, že je zle, že budou šťouchané brambory se zelím. Ale asi to bylo spíš kvůli tomu názvu. Seděl jsem u stolu „dlooouho". Ale jinak jím rád a dobře.

Umíte vařit?

Ne, to opravdu neumím.

Co byste si vybral? Jablečník nebo dort s čokoládou?

Sladkosti a čokoládu můžu. Všechno co je s čokoládou miluji. Ovoce a zeleninu sice také jím, ale všechno co je s čokoládou má přednost. Dokonce ještě teď máme v mrazáku vánoční cukroví, tak řečeno na horší časy.

Jak se tedy udržujete ve formě?

To víte, s věkem začne člověk nabývat. Hlavně když je „línej“ jako já.  Jeden čas jsem se svojí partnerkou Lenkou, která každé ráno cvičí pět Tibeťanů, pravidelně cvičil asi necelý rok. A pak jsem si jednou řekl, že se na to dnes vykašlu. Jenže vynechal jsem to i další den a další a bylo po Tibeťanech. Jak si člověk uleví od drilu, tak je konec. Už jsem necvičil a nebaví mne to, ale rád se na to dívám.

Pak ale máte jiný pohyb …

Jsem chodec. Denně nachodím spoustu kilometrů po Praze. Tady nejezdím autem. První důvod je ten, že pěšky dojdu rychleji. Druhý důvod parkování. Chodím hodně a venku v přírodě používám hůlky, tzv. Nordic-walking. A když nemusím být v Praze, jsem raději na chalupě a když potřebuji tady být, tak zkrátka dojedu.